Diagnóza přeživších (epitaf)

Kladivo času zatlouká do „Open rakve“ desátý hřebík. Všímaví studenti z DAMU navrhují, aby příští rok přibyla například stage zhotovená ze čtyř zaparkovaných kamionů, nástěnka pro vzkazy a připomínky či scéna komukoliv během festivalu volně k dispozici. Tomáš Žižka sní o vzducholodích, ve vzduchu visí i téma zužitkování přestavby Velkého náměstí v roce 2013. Dominika Špalková, když chtěla postřehy budoucích scénografů pochválit, upadla krátce do mdlob. I další z organizátorů Martina Erbsová zaznamenává vyčerpání a u Zdeňka Tesaře lze pozorovat narůstající komunikační prodlevu mezi otázkou a odpovědí. Janě Portykové slíbil přítel rekreaci ve Francii, „Hamletův“ pes Matěj olizuje z posledních sil flašku s rumem, dokonce i na Fagiina strýčka Jirku Jelínka je toho až až. A lahůdka pro milovníky zbytečných informací: Jelínek svou Open air jízdu završil coby divák Plyšového porna v srdci královéhradecké Radnice. Právě tou dobou se odlomila dolní čelist od zbytku Klicperovy lebky a nad svatodušskou katedrálou prosvištěla neúnavná vlaštovka. Nebo to byl anděl apokalypsy?

UMĚNÍ A MY (anketa)

Pozor, pozor! Do infocentra se slétají vzácní hosté, aby minimálně poklábosili o společném projektu DNA (Development of new art), jímž usilují o rozvoj současného především postkomunistického umění mimo jiné cestou kreativního dialogu, vizuálnosti a experimentu. Konkrétně se jedná o aktivní příznivce performance, hudby, tance nebo divadla nejen z Čech a Slovenska, ale i z Dánska, Maďarska, Slovinska či Polska. A kam vlastně dnešní umění směřuje?

Tomáš Žižka (pedagog DAMU): Hehe, dej mi chvilku na sofistikovanou odpověď (a do uzávěrky se po něm slehne zem).

Jan Žižka (válečník): Mé slepé oko věští, že z vrcholné gotiky se zvolna přehoupneme k renesanci.

Martina Erbsová (Poco a poco animato): Chachá (pobaveně)! Jdi do pr**** s těmahle otázkama.

Erika Čičmanová (scénografka a performerka): Oh, shit.

Martin Růža (sólista orchestru Václava Hybše): Nech mě chvilku přemýšlet, jo? (uteče půlhodina) Jeho kamarádka Pavla: Tak už se vymáčkni! Růža: Pavlo, pomoz mi! Hmm, umění míří do Praskačky.

Slečna od výčepu: Cože?

Mária Karolová (lidová umělkyně): Co já vím. Všechno pěkné, co jsme prožívali, tady už není, a tomu modernímu vůbec nerozumím.

Něčí jezevčík: No comment.

A tato informační porce vás má inspirovat k tomu, abyste si dnešní „DNA setkání“ nenechali ujít. Kéž pochodíte s anketní otázkou úspěšněji než váš zoufalý pisálek!

Stvoření à la Michelangelo

Prostitutky o seniorech (ohlédnutí)

            „Staříci a stařeny, nejlepší jsou stažený!“ skandují hlavně prostitutky, ale i další přívrženci občanského sdružení Rozkoš bez rizika na upoceném nádvoří Městské hudební síně. „A důchody by jim měli sebrat, stejně všechno jenom prochlastaj!“ Prý nejde o sci-fi, ale o varování. „Nastává likvidace zbytečný populace!“ Strana Juvenus nezůstává u slov. Pořád je sice ve vládě „pár starejch blbců, co buzerujou s lidskýma právama“, ale kremace jim zvolna ťuká na dveře. Senioři proto zdrhají do lesů, jedí semínka, nebo co lov dá, občas se chytne i nějaká ta nepozorná mládež, což komentují třeba takhle: „Vadilo jim stáří, teď se v ohni škvaří!“

            No a co, že z divadelní stránky jim to občas nešlape? Nechybí-li silné poselství, má divadlo byť na úrovni školní besídky smysl. Je-li všechno profi, ale výpovědní hodnota nulová, z umělců jsou jen Sisyfové nesmyslně válející kuličky z hoven. Bez prominutí. To ale není případ Rozkoše. A „rozkošný“ je i konec této utopie. Ke třem skrývajícím se stařenkám zabloudí uplakaná holčička. Ty se nad ní smilují, neupečou ji a začnou jí vyprávět pohádku o hodných babičkách s nadějí, že to s námi ještě není úplně v pr…. Sladce usnou… A dívenka je za odměnu rozhlodá kudlou na cucky! Chachá! Happyend requiem! A pojďte! Všichni znova refrén: „Likvidace, likvidace nepotřebný populace!“

          Viděl jsem v publiku penzisty, kteří se během celé hry ani náznakem nezasmáli. Co vy a vnoučata? Přemlouvají vás, ať volíte pravici? A nežbrblají cosi o eutanázii?… Moje pramáti si v poledne broukala s rádiem písničku o vděčnosti a rozkošně se usmívala, zatímco její kostnaté prsty se hrabaly v lécích… Miluju ji. Se všemi riziky.

Vegani, pejzy a psi (mozaika z jarmarku)

Je libo levanduli? Sklenici brusinek? Vějíř? Nálepku na schránku s vyzývavou poznámkou „Zde bydlí krasavec“? Máte smůlu. Velký Open market okupoval Malé náměstí včera. Vegani opět ignorovali práva rostlin a rozkrájeli, co se dalo od datlí až po banány. K útěše masožravců prodávala slečna odnaproti paštiku z pštrosa či bizona. Ta nejmenší z lidských mláďat poletovala jako vosy kolem želatinových pendreků, kde se občas zastavil i dezorientovaný policista. Děti z kategorie kutilů nabuzeny pohádkou o Dešťové víle zevlovaly spíše u stánku s loutkami a snily o hrách, kde umřou nejen zlí draci, ale i princezny a loutkoherci. Beton rozryla gumová kola kočárků. Ač se tyto stroje obejdou bez výfukových plynů (není-li za ně zapřažena plynatá matka), obloha přesto zšedivěla jak pejzy dědečků. Ti se pro změnu shlukovali kolem šampaňského. A psi? Přiškrceni vodítkem slinili jak šneci a v jejich slinách vyšuměla všechna má inspirace.

TITLE SPECIFIC (zápisky z přednášky)

Z industriálního hlediska se divadlo stalo továrnou zábavního průmyslu. Na vsích chátrají barokní kostely a nevíme, co s nimi. Pivovaru v Holešovicích hrozí demolice. I na to se snaží upozornit projekty site specific, o kterých nás přijel poučit režisér, scénograf, performer, hráč na „znějící kořen“ a v neposlední řadě pedagog pražské DAMU Tomáš Žižka.


Fenomén site specific vznikl v 70. letech na území Beneluxu a lze jej odborně definovat jako „hybrid místa a děje, jež se vzájemně prostupují a tvoří jiný pořádek existence“. Příklad: Sehrajete-li v koupelně pohádku o Plaváčkovi, o site specific by se nejspíše jednalo až v případě, že byste tak chtěli upozornit na zbytečné plýtvání vodou v českých domácnostech. Nejde ovšem jen o divadlo, ale vlastně o jakoukoliv záměrnou činnost.

Site specific, proč? Za tuzemský úspěch lze považovat třeba to, že díky konání festivalu v pražské čističce odpadních vod byla tato ospalá budova prohlášena za kulturní památku a nezdemolována. Ačkoliv kdyby to nevyšlo, demolice není koncem, nýbrž změnou, jako i my se smrtí proměníme v úrodnou půdu, abychom podepřeli site specific projekty našich potomků.

Žižka konstatuje, že z jakési až anarchistické subkulturní aktivity spojené například se squattingem se site specific pomalu stává věcí akademickou, jelikož v roce 2012 má být na DAMU akreditován studijní program Tvorba v netradičních prostorech. Bravo, pane Žižka, třeba po vás jednou pojmenují sady…

Tango jednoho člověka

        Vyhlášení nezávislého Izraele roku 1948 znamenalo i vzkříšení starobylé hebrejštiny. Bylo třeba pojmenovat mrkev, brambory či zmrzlinu. Jedním z těch, kdo nová slova nejen vymýšlel, ale dával jim i nové významy, byl kultovní básník, divadelník a filmař David Avidan. „Někdy v padesátých letech inspirován beatníky začal psát jinak než všichni ostatní. Ačkoliv dnes je v Izraeli spousta avantgardních umělců, on byl tím prvním,“ říká rodák z Ukrajiny a grafický designer Vladimír Benderski. Ten, který překládá Avidana do češtiny, ten, který oblepil infocentrum pozvánkami na své „Tango s Avidanem“ a ten, který se podílel na vydání knížky Adamila (česky Člověkslovo) k příležitosti Avidanovy smrti v roce 1995. „Zemřel sám a v bídě. Zapomenutý, bohužel. Byl totiž hodně drsný, nepohodlný astmatik. Málokdo ho miloval jako člověka,“ dodává Benderski a začne mi procítěně recitovat mistrovy verše o zradě.

Člověkslovo

(epitaf na hrobě D. Avidana)

Slovo kterým jsem byl
Slovo kterým budu
Slovo kterým jsem byl
Před mým narozením
Slovo kterým budu
Po mé smrti

Slovo které ve mně žilo

Slovo které je se mnou